Rostou? Rostou, rostou, ale daleko od sebe...

z rokyté do jezové

Z Dolní Krupé jsem to musel kousek vydržet na hlavní silnici, ale hned za rybníkem jsem z ní uhnul vlevo, do Dolní Rokyté. Nabízí se tu hned dvě možnosti, bezproblémovou variantu po široké, stoupající silnici, jsem coby povaha dobrodružná okamžitě zavrhnul a vydal se na průzkum úzké asfaltky, mizející souběžně vlevo v údolí. Mapa tvrdila, že se obě trasy zase sejdou, a tak jsem se nenechal u hájovny odradit ani zákazem vjezdu a obrovskou cedulí s nápisem Slepá cesta, hajní jsou nejen v tomhle kraji pěkně prolhaní a tady se to znovu potvrdilo, po šotolině jsem se za chvíli zase octnul mezi chalupami, u poslední cesta zahnula vpravo, projel jsem mělké údolíčko a pak na pár metrech oddřel celé stoupání, které první varianta zvládala postupně, s lehce orosenými skráněmi jsem se zase octnul na silnici v Rokyté. Dál do Horní Rokyté to logicky bylo ještě do kopce, ale už mírného a pohodového, za ní končila pole a začínal les. Na prvním smrku byla rezatá, ještě trochu čitelná cedule, zakazující vstup do vojenského prostoru, tady po dlouhá léta končil svět lidí a začínal kraj, vydaný napospas řádění vojenské soldatesky z východu, panující tu naštěstí opravdu jen dočasně.
Sjezd do údolí mne přivedl k rybníku v Horní Krupé, to že tu bývala vesnice, připomínala jen dvě okna skalního bytu. Na rozcestí tří cest jsem se dal tou úplně vpravo, na konci paseky na dalším rozcestí pro změnu vlevo. Rovně pokračující cesta by mě přivedla na tankovou střelnici, táhnoucí se širokým průsekem od Jablonečku až po Kuřivody, tam už jsem to znal, tentokrát jsem chtěl prozkoumat cestu, nabízenou nepříliš spolehlivou mapou coby doporučená cyklotrasa. Tentokrát vše souhlasilo, prudké stoupání, pak přes planinu, o kterou se určitě taktéž cvičně válčívalo a znovu do lesa, ze kterého jsem vyjel na silnici přímo na začátku Kuřivod.
Smutná historie městečka začíná první zmínkou v roce 1279, Václav II. jej dědičně věnoval Berkům z Dubé, kteří zde měli své sídlo až do 16.století. V dobách temné minulosti bylo čtvercové náměstí obestavěno patrovými roubenými domy s podloubími, osvícená moderní doba přinesla v padesátých létech vpád české a o něco později sovětské armády, přežila to jen radnice, kostel a trojkřídlý zámek, vše patřičně zdevastované. Opravená je jen radnice a částečně kostel, pokud je budete chtít dostat na společnou fotografii, musíte do kompozice přidat i náramně šikovně umístěný obří kontejner na odpadky.
V městečku, které se v poslední době stalo domovem převážně Volyňských Čechů, jsem na návsi pohrdl nabídkou cyklotras 25 z Doks pod Ještěd, a 3040 z Bělé do Hradčan, vydal jsem se vlastní cestou, od radnice úzkou silničkou souběžnou s hlavní na Mnichovo Hradiště. Kuřivody jsem opustil podél zahrádek a znovu zmizel v divočině. Vojenská asfaltka klesala do hlubokého údolí, zplanělé ovocné stromy v džungli u cesty dávaly tušit, že před vpádem armády to tu vypadalo jinak. Po sjezdu zákonitě následovalo stoupání, z lesa jsem se vynořil na planině, kde bývala vesnice Jezová, ta se zřejmě stala cvičným cílem méně šikovných dělostřelců, kteří neplnili na výbornou, neb tu dodnes stojí zbytky tří domů ve stínu mohutného kaštanu. Asfaltka, odbočující vpravo, vede na trasu 3040, na silnici z Kuřivod do Bělé pod Bezdězem, já se ke stejnému cíli propracoval trochu komplikovaněji, pokračoval jsem rovně, dlouhým sjezdem do Dolní Krupé, kde jsem výjezdem na hlavní uzavřel okruh, vzápětí jsem odbočil vpravo na serpentinami stoupající silničku do Bělé, značenou jako cyklotrasa 3045, co je nového v kraji pod Bezdězem, o tom v další kapitole.


Na hranicích bývalého vojenského újezdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 V Cykloráji je třeba počítat i s horším povrchem.

 

 

 

 

 

 

 

Jezová - co zbylo z vesnice.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode