Okruh oborou Židlov

Netrvalo dlouho, znovu jsem podlehl volání divočiny a vyrazil na další průzkum kraje za Bezdězem, kde postupně hospodařil Wehrmacht, Československá lidová a nakonec Rudá armáda, takže z většiny vesnic tu zbyly jen propadlé sklepy, zbytky chlévů vydlabaných v pískovcových skalách a pobořené rybníčky. Napříč krajem se táhla hranice, kde sousedil český a německý jazykový svět, dnes se to už pozná jen podle stromů, bývalé sudetské návsi na severu jsou osázeny statnými dubisky, blíže do vnitrozemí ukazují místa dřívějších kostelů a kapliček stoleté slovanské lípy. Klasickým spojem, ranním tanvaldským rychlíkem jsem tentokrát dojel do Mnichova Hradiště, modrá turistická značka mě vyvedla z města a přes řeku až do Kláštera nad Jizerou, kde vaří vynikající pivo z vody ze Zábrdky, proti proudu tohohle potoka mě vedly dál žluté tabulky dálkové cyklotrasy 241. Blízkost nekonečných a hlubokých hvozdů signalizovaly už názvy vesnic, projel jsem Bukovinu, pak Borovici, Mukařov zůstal stranou, před ním trasa opouští i Zábrdku a vydává se do kopců podél Mukařovského potoka. Stoupání je tu sice vytrvalé, leč mírné, hlubokým údolím po úzké asfaltce až do Jablonce. Historie obce, ze které toho moc nezbylo, je značně pohnutá, ve 14.století patřila klášteru Hradiště, pak se střídali Vartemberkové, Berkové a Valdštejnové. V roce 1947 tu panoval diverzní výsadkový oddíl, v padesátých letech zde byl koncentrační tábor pro kněze a po příchodu Rusů přísně tajná raketová základna. Z původní vsi zůstal zachován jen hostinec a kupodivu kostel, noví páni k tomu přistavěli kulturní dům a pár paneláků, ve kterých byl v roce 1990 zřízen utečenecký tábor Jabloneček. Hned kousek za vsí se vjíždí do obory Žihlov, ta se skládá ze dvou částí, vnější, volně přístupné, a centrální klidové zóny kolem Borové, kam je přístup zapovězen, mapa obory a pravidla pro návštěvníky jsou u každých vstupních vrat. Jen o kousek dál, u bývalého Kracmanova, je křižovatka cyklotras, 241 pokračuje rovně do Hvězdova, Mimoně a dál na sever, až k hraničnímu přechodu do Saska v Petrovicích, zleva doprava ji kříží trasa 25 od Doks k vrcholu Ještědu. Jeho impozantní špice je odtud už dobře vidět, stejně tak jako na opačné straně dvojvrchol Bezdězů a přímo před nosem zříceninou přizdobené Ralsko. Právě tady si člověk uvědomí jak obrovské bylo vojenské panství ve zdejším kraji, a to je jen zlomek toho, co v naší malé zemi armádě stále ještě patří, Brdy, Boletice, celé Doupovské hory a stejně by se dalo pokračovat i na Moravě. Ale s jídlem roste chuť, s velikostí panství ubývá skromnosti a tak někteří tvrdí muži v armádních špičkách mají pocit, že se na ně v chudém českém rozpočtu málo pamatuje a zkouší si vynutit přídavek trucováním. Na křižovatce jsem odbočil doprava, v sedle mezi Hřebínkem a Zourovským vrchem opustil dalšími vraty oboru a dlouhým sjezdem silničkou lemovanou nádherně kvetoucími jabloněmi se vrátil do údolí Zábrdky. Trasa 25 pokračuje proti proudu potoka přes Těšnov do Zábrdí, mě ale tentokrát zlákala neznačená asfaltečka, odbočující vlevo v závěru sjezdu pod Čertovou stěnou. Klikatila se a stoupala na hřeben, vyvedla mne až téměř na vrcholek 408 m vysokého Pekla, pod kterým zeje Čertova jáma, hlavou se mi honily pochybnosti, jak to vlastně s tím zdejším Cyklorájem je.

Cestu podél Zábrdky zdobí nekonvenční plastiky.

Ještěd z Lánova kopce.

Napříč oborou Židlov.